č. 1824/2009 Sb. NSS, Celní právo: celní řízení; celní dluh
č. 1824/2009 Sb. NSS
Celní právo: celní řízení; celní dluh
Správní trestání: celní delikt
k § 140 odst. 2 a § 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 113/1997 Sb.*)
I. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu.
II. Řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou dvě samostatná řízeni na sobě nezávislá; je-li v souvislosti s jedním uskutečněným dovozem uložena sankce za spáchaný správní delikt i vyměřeno clo z titulu vzniku celního dluhu [§ 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon], nejedná se o porušení zásady ne bis in idem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2006, čj. 5 Afs 46/2006-63)
Věc: Společnost s ručením omezeným PRIORITY proti Celnímu ředitelství Praha o celní dluh, o kasační stížnosti žalobce.
Celní úřad Mělník svým rozhodnutím ze dne 19.11. 2002 vyměřil žalobci celní dluh ve výši 27 063 Kč, neboť žalobce nesplnil svou povinnost dle § 140 odst. 2 celního zákona.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadl žalobce odvoláním, které žalovaný dne 15. 5. 2003 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, jež Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2005 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) se včas podanou kasační stížností domáhal zrušení tohoto rozhodnutí městského soudu. V kasační stížnosti mimo jiné konstatoval, že souhlasí s názorem soudu, že odpovědnost za porušení povinností vyplývajících z režimu tranzitu je odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění. To ovšem platí pouze pro odpovědnost za spáchání celního deliktu. Z tohoto důvodu stěžovatel také odpovědnost za celní delikt uznal, uhradil pokutu stanovenou celním úřadem a proti jeho rozhodnutí o celním deliktu se nikterak nebránil. Nemůže ovšem souhlasit s tím, že jakékoli porušení povinností režimu tranzitu přináší vznik celního dluhu dle § 241 celního zákona. O tom svědčí mimo jiné i zakotvení § 241 a celního zákona. Toto ustanovení evidentně zákonodárce do zákona zařadil vědom si existujících, byť výjimečných situací, kdy hlavní povinný při vší opatrnosti a úsilí nemůže zabránit nemožnosti splnit stanovené povinnosti, a přesto by mu právě takovým nesplněním povinnosti měla vzniknout povinnost uhradit celní dluh. Právě pro takové případy, jako je případ stěžovatele, je nutné nevykládat uvedené ustanovení extenzivně, jak činí nejen žalovaný, ale i soud (že každé porušení povinnosti má za následek vznik celního dluhu), ale dospět k závěru, že v takových případech „povinnému“ nevzniká celní dluh. Zboží bylo i přes opatrnost stěžovatele odcizeno, následně proto ani nemohlo být dále prodáno, přesto by vznikala povinnost hradit cla a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel by byl tedy dvakrát trestán za totéž porušení povinnosti - jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní dluh.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k argumentu o dvojím potrestání (sankce za celní delikt, úhrada celního dluhu) uvedl, že řízení o porušení celních předpisů a řízení daňové jsou řízení na sobě nezávislá. Nelze vázat výsledek řízení jednoho na průběh…
